Rozhovor s Verikou, předsedkyní Spolku Líheň

Proč zrovna ty a divadlo?

Já jsem v divadle prakticky vyrůstala. Do divadla mě přivedla moje nejstarší sestra, která v té době byla dětskou členkou ochotnického souboru v divadle J. K. Tyla s dnes už stodvacetiletou tradicí v Českých Budějovicích. V pohádkách jsem začala hrát už v pěti letech. Od té doby jsem v divadle trávila 2 - 3 odpoledne v týdnu.


Bylo ve vašem souboru hodně dětí?

Kolem souboru se vždycky motala spousta dětí. Hrály ve většině pohádek. Tedy hlavně ty, na které byl spoleh, které chodily na zkoušky a na představení. Jezdilo se na soustředění, na zájezdy, na přehlídky...


Měli jste i čistě dětská představení?

To moc ne. Byl to klasický ochotnický soubor, který uváděl pohádky pro děti a hry pro dospělé. Děti byly obsazovány do dětských rolí a nikdo se s námi moc nemazlil. Pokud dítě nebylo šikovné, zůstalo u rolí nočních běsů a strašidýlek. Ale o to tak nešlo. Hlavní bylo, že jsme byly součástí divadla. Velkého, zavedeného souboru. Bavilo nás to.


Proč tedy zakládáte dětské divadlo? Nestačí ochotnické soubory a dramatické kroužky?

Dětem, které chtějí stát na jevišti, určitě ano. Jenomže řada dětí o roli na jevišti nestojí. Nechtějí se předvádět nebo mají příliš velký ostych. Přesto je svět divadla láká. Ale možná jim jde lépe psaní. Třeba je zajímá móda a styl. Nebo je baví malovat a vyrábět. Nebo jsou třeba dobří v technice. I když se takovému dítěti svět divadla líbí, ani ho nenapadne, že by mohlo své schopnosti zúročit v divadle. Proč by ale takové děti nemohly třeba pracovat na scénářích, kostýmech, scéně nebo efektech? Svět divadla není jen o hercích, ale o spoustě dalších lidech, kteří nejsou vidět a bez kterých by divadlo zkrátka nemohlo fungovat. A právě o tom je Líheň. Chceme umožnit dětem realizovat své představy a sny v různých profesích a aktivitách v rámci společného cíle v podobě divadelního představení. 


Otázkou je, jestli něco takového děti opravdu chtějí.

To by ses divila. Čím víc pravomocí a zodpovědnosti dětem dáš, tím více je taková práce baví. Mám s tím skvělou zkušenost. Realizovala jsem projekt v rámci Kreativního partnerství (www.crea-edu.cz) v ZŠ Na Beránku, ve kterém děti natáčely hraný dokument "Kdysi v Modřanech" pod laskavým dohledem Alice Nellis. Vše zastaly samy. Dospělí jen na začátku poradili, dle potřeby pomohli, ale jinak dětem nezasahovali do práce. Děti si samy rozdělily role. Někdo se staral o kostýmy, někdo o scénář, někdo o kameru a zvuk... s výjimkou postprodukce se děti účastnily celého procesu aktivně a zodpovědně. Bavilo je to a odvedly společně obrovský kus práce.


Zní to dobře. Nezbývá, než projektu Líheň držet palce a přát úspěch.

Díky. Společně prožitý úspěch je to, co bych přála nejen dětem v Líhni. Ať už člověk stojí na jevišti nebo v zákulisí, pocit úspěchu a radosti po premiéře je něco, co stojí za to prožít minimálně jednou v životě. 


Kdysi v Modřanech - film natočený v rámci programu Kreativní partnerství.